Dopis mamce

Milá mami,

píšu Ti dopis, který si asi nikdy nepřečteš (pokud na něj náhodou nějak nenarazíš), ale mám potřebu ho napsat. Vím, že jsi si se mnou toho hodně prošla, byla jsi se mnou, když jsem šla na operace, katetrizace, byla jsi tu pro mě, když šlo opravdu do tuhého.

Často si ale kladu otázku, jak tvrdé to pro rodiče je, si projít vším se svým milovaným dítětem, o které se bojíš víc než o sebe. Jak těžké to muselo být, když ti v porodnici řekli, že mám vrozenou srdeční vadu, jak těžké to bylo čekat přes mou operaci srdce na chodbě, čekat, jak to dopadne, vidět mě s tolika hadičkama, okolo několik přístrojů,...

Díky Tobě (a doktorům) jsem mohla prožít vcelku normální dětství, být ve školce, ve škole, dělat to, co mě bavilo a baví. Bez Tvé podpory bych nikdy nebyla tam, kde teď jsem.

První operaci si moc nepamatuju, ale tu druhou, kdy mi bylo 18, mám pořád v živé paměti. Tehdy jsem na běžné kotrole v Motole zažila vcelku šok. Myslela jsem si, že jdu jenom na výstupní prohlídku a že mě pak přendají na dospěláky, ale situace byla trochu jiná. Vnitřně si určitě musela mít strach, ale nedala jsi ho znát. Nevím, zda-li bych měla v sobě tolik vnitřní síly, kdybych byla na Tvém místě. Nedokážu si představit, v jaké pozici často musíš být. Jsem ráda, že stojíš při mně a podporuješ mě!

Děkuju Ti za všechno, co pro mě děláš! <3

Peťa