Víkend - také ještě na JIMPu

Jo sobota byl relativně hezký den. Svítilo sluníčko...Ráno znamenalo hygienu a snídani. Dopoledne mi vyndali tzv. centrální žilní katetr, velkou kanylu do krku..  Mělo to takovou bambulku na konci, takže to trochu při vyndavání zabolelo, ale aspoň jsem se zbavila další hadičky! Mimo tu mi tedy dali normální kanylu do ruky, ale to už bylo lepší. Také mi vyndali drátky co jsem měla k srdci (k případné stimulaci po operaci). Se srovnání s drény to nic nebylo. Potom mi každých 15 minut měřili tlak po dobu 2 hodin. Ještě mě vzali na rentgen do 4. patra. Byl to hezký výlet...:D ale vadilo mi, jak na mě ostatní lidi divně koukali...
Po oběd se za mnou stavila kamarádka Linda. Pak za mnou byla mamka, pak kamarádka Helča a nakonec táta... Bylo to od nich milé, že se stavili. Rozhodně mi rychleji uplynul volný čas a trochu mě rozveselili. :)
Večer dávali Harryho Pottera a fotbal...Pán vedle byl naštvaný, že ostatní v jídlně chtějí koukat na Harryho Pottera, tak se zase vrátil na pokoj a koukal na TV na pokoji..:D

Neděle začínala zase odběry krve a hygienou (jak jinak). Neděle byla poklidná. Občas jsem se sama prošla, foukala jsem do balonu jako každý den, ale jinak se nic nedělo.

Pátek na JIMPu

Sedmého září začalo jako každý den odběry krve a hygienou. Ještě jsem měla dreny, tak jsem se myla na lůžku. Ono to vlastně moc mytí ani není. K dispozici máte jenom lavor s vodou, jednorázové žínky a pěnové mýdlo, takže jste rádi, kdy se trochu otřete. Když jsem si toho dne stoupla na váhu, docela jsem se vyděsila, měla jsem o nějakých 6 kg navíc, ale bylo mi vysvětleno, že to je voda. Měli pravdu, protože jsem se cítila oteklá celkově všude. Pak přišla konečně na řadu snídaně. (viz foto)

 Dopoledne se celkem nic nedělo. Naopak po obědě taky na mě přišla řada. Drény měly jít ven! Jupí! Na druhou stranu to dost bolelo, ale za tu bolest to stálo... Když ty drény odkryli, říkala jsem si, že tak 4 velký trubičky se tam nemůžou vejít. Je pravda, že jsem cítila, že tam něco jakoby překáží nebo je tam navíc. Byl to nádech, zadržení dechu a vytáhnutí. Připadalo mi, že pořád tahá a tahá a nikde konec...:D  Pak tam jenom zavázala stížky a bylo. Zároveň také odkryli velkou jizvu, a tak jsem ji od reoperace viděla poprvé. Všechno vydezinfikovali, zakryli a bylo. Pak mi taky vyndali močovou cévku, nic, čeho by se člověk měl obávat.
Také jsem se s rehabilitační sestřičkou prvnš od operace prošla kolem oddělení.. Udělala jsem tři kolečka.
Odpoledne se za mnou stavila mamka s bráchou. Večer jsem se zase myla, ale už konečně v koupelně u umyvadla.. sice jenom žínkou, ale v koupelně! :D
Celý den byl také ve znamení inhalací, které pomáhaly si odkašlat, a také jsem nespočetněkrát nafukovala míč, což zase pomáhá roztahovat plíce...

První pooperační den

Probuzení do šestého září nebylo zrovna idylické. Bylo mi řečeno, že si mám sednout a nasnídat se. To jsem si upřímně myslela, že se zbláznili.. :D Vstávat z postele si mi rozhodně nechtělo. Ještě, že mi před operací ukázali, jak se má vstávat. Vstávala jsem doprava, tudíž pravou rukou jsem si fixovala hrudník, pak jsem se otočila na pravý bok, levou rukou jsem se chytila postranice (díkybohu za ně) a jak jsem spouštěla nohy na zem, tak jsem si sedla. Byla to taková nezvykle zvyklá věc, trčela totiž ze mě desítka hadiček a drátků, drény taky tlačily a byla jsem celá taková oteklá. Přede mě na stoleček mi dali tác s jídlem, ale na nic jsem chuť neměla. Ono už namazat si chleba máslem byl vrcholový výkon. Nasoukala jsem do sebe alespoň jeden malý krajíček chleba. Pak jsem měla chvíli čas, lehat se mi nechtělo, tak jsem se koukla napravo na ty všechny přístroje, infuze, lineární dávkovače na injekce, monitor, umělou plicní ventilaci apod. Byla jsem už docela unavená, tak jsem si zase lehla. Bohužel jsem měla v krvi málo krevních destiček, tak jsem je dostala v pytlíku a postupně mi kapaly do centrálního žilního katetru (taková velká kanyla v krku). To jsem usla. Probouzela jsem se docela často, ale hned jsem zase vytuhla. Dalším vstáváním byl oběd, po něm přišla rehabilitační sestra, nejdřív jsem měla kroužit kotníky, pak propínat špičky,... jako poslední na řadu přišlo nafukování míče. Optimální je nafouknout míč na pět nádechů a výdechů. Já jsem to napoprvé zvládla na sedmnáctkrát. Nic moc. Taky mě donutili vstát, aby mohli vypustit antidekubitní matraci, protože mě chystali na přesun na JIMP, kde už člověk není tak hlídaný...Tam mě přendali až večer. Tam jsem si taky všimla toho, jak ten drenážní systém strašně bublá. :D To jsem asi připadala jak u nějakých vodopádů... Taky mi vyndali kanylu z tepny, protože už mi nemuseli kontinuálně měřit krevní tlak a dali zpátky mobil, takže mi až na léky na bolest, které mi už dali a nějak nezabraly, nechybělo. Večer mi přišla návštěva. Táta mě pořád rozesmával, ale nešlo mi moc se smát, a to kvůli drenům a zdrátované kosti, horší ale bylo si kýchnout. To tou kostí projela taková bolest, jako když vás píchají stovkou jehliček. Jinak mě ale táta povzbudil i unavil, takže se mi dobře spalo.

Operace a nultý pooperační den

V den operace mě vzbudili asi v 6 hodin ráno. Před operací bylo nutné se ještě umýt nějakým antibakteriálním mýdlem a oholit třísla kvůli mimotělnímu oběhu, který se u reoperací zavádějí skrz tříslo, aby při rozříznutí hrudní kosti nerozřízli i srdce, což by znamenalo okamžitou smrt. Pak jsem se převlékla do andílka a zůstala v čistotě na posteli. Ještě jsem dostala premedikaci, abych jím třeba z rozrušení nechtěla utéct oknem... Pak jsem čekala a čekala. Asi kolem sedmé si pro mě přijel zřízenec a jelo se na sál. To si pamatuju velká světla, zelené kachličky :D a anesteziologa, který se mě ptal, jestli mi není zima. Taky mi napíchávali nějaké kanyly a pak už jsem spala...

JPRP Homolka - ilustrační obrázek

Operace trvala nějakých 5-6 hodin. Při ní se měnila pulmonální chlopeň za biologickou náhradu a dělala se rekonstrukce výtokového traktu pravé komory. Probudila jsem se někdy ve čtyři odpoledne na jednotce pooperační a resuscitační péče a moje první myšlenka byla: "Jsem naživu!" Měla jsem tou dobou ale ještě rourku v krku. Bylo to nepříjemné, ale snažili se ji rychle vyndat, což mě trochu dráždilo ke kašli, ale nebylo to až tak strašné, jak jsem si myslela, že to bude. Pak mi dávali těžkou masku na roztáhnutí plic, po pravdě jsem myslela, že se udusím, ale pokaždé to bylo snesitelnější než předtím. Po narkóze jsem se necítila moc dobře, a tak se mi trochu zvednul kufr. Znesvětila jsem si maličko hrudní pás, který pak měl na sobě zelené skvrny...To odpoledne se o mě starala sestřička Hanka. Na noční jsem měla sestřičku Elišku. S nocí mám spojené první mytí, které bylo relativně kruté. Nutili mě totiž se přetáčet z boku na bok, což i při podávání morfinu bylo bolestivé, ale alespoň mi dali andílka, takže jsem nebyla přikrytá jenom prostěradlem.