Probuzení do šestého září nebylo zrovna idylické. Bylo mi řečeno, že si mám sednout a nasnídat se. To jsem si upřímně myslela, že se zbláznili.. :D Vstávat z postele si mi rozhodně nechtělo. Ještě, že mi před operací ukázali, jak se má vstávat. Vstávala jsem doprava, tudíž pravou rukou jsem si fixovala hrudník, pak jsem se otočila na pravý bok, levou rukou jsem se chytila postranice (díkybohu za ně) a jak jsem spouštěla nohy na zem, tak jsem si sedla. Byla to taková nezvykle zvyklá věc, trčela totiž ze mě desítka hadiček a drátků, drény taky tlačily a byla jsem celá taková oteklá. Přede mě na stoleček mi dali tác s jídlem, ale na nic jsem chuť neměla. Ono už namazat si chleba máslem byl vrcholový výkon. Nasoukala jsem do sebe alespoň jeden malý krajíček chleba. Pak jsem měla chvíli čas, lehat se mi nechtělo, tak jsem se koukla napravo na ty všechny přístroje, infuze, lineární dávkovače na injekce, monitor, umělou plicní ventilaci apod. Byla jsem už docela unavená, tak jsem si zase lehla. Bohužel jsem měla v krvi málo krevních destiček, tak jsem je dostala v pytlíku a postupně mi kapaly do centrálního žilního katetru (taková velká kanyla v krku). To jsem usla. Probouzela jsem se docela často, ale hned jsem zase vytuhla. Dalším vstáváním byl oběd, po něm přišla rehabilitační sestra, nejdřív jsem měla kroužit kotníky, pak propínat špičky,... jako poslední na řadu přišlo nafukování míče. Optimální je nafouknout míč na pět nádechů a výdechů. Já jsem to napoprvé zvládla na sedmnáctkrát. Nic moc. Taky mě donutili vstát, aby mohli vypustit antidekubitní matraci, protože mě chystali na přesun na JIMP, kde už člověk není tak hlídaný...Tam mě přendali až večer. Tam jsem si taky všimla toho, jak ten drenážní systém strašně bublá. :D To jsem asi připadala jak u nějakých vodopádů... Taky mi vyndali kanylu z tepny, protože už mi nemuseli kontinuálně měřit krevní tlak a dali zpátky mobil, takže mi až na léky na bolest, které mi už dali a nějak nezabraly, nechybělo. Večer mi přišla návštěva. Táta mě pořád rozesmával, ale nešlo mi moc se smát, a to kvůli drenům a zdrátované kosti, horší ale bylo si kýchnout. To tou kostí projela taková bolest, jako když vás píchají stovkou jehliček. Jinak mě ale táta povzbudil i unavil, takže se mi dobře spalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat