Jak to pořád všechno zvládáš?

Rozhodla jsem se trochu odbočit z časové linie a napsat něco trochu odlišného. Často se mě ptají lidé, jak to všechno zvládam, jak to mám po psychické stránce, nebo co dělam, abych si svou nemoc moc nepřipouštěla k tělu.
Je strašně těžké o něčem takovém psát, protože mně vlastně nic jiného nezbývá... Musím žít dál, nemůžu to prostě taky jen tak zapíchnout a říct, že už nemůžu.

Zde je pár bodů, podle kterých žiju a podle kterých se chovám, abych si udržela pozitivní náladu
1) Nejdůležitější bylo asi si uvědomit, že jsem nějak nemocná. Nikdy nebudu tak výkonná a tak plná energie, jako jsou lidi zdraví. Proto je třeba jet dle vlastního tempa ve všech činnostech - škola/práce, sport, domácí práce,... Nenutit se do něčeho, když na to nemám energii, pak je to jen trápení. Najít balanc mezi spánkem a aktivitami.

2) Důležité jsou také vztrahy, nejdůležitější jsou asi ty rodinné. Když máte dobré vztahy, rodiče, manžel, děti, nebo dobří přátelé vás podrží. Můžete se jim vypovídat, co vás trápí, čím si procházíte. Není dobré dusit špatné diagnozy v hlavě a neříct to nikomu. Když jsem byla naposled v nemocnici (to tady ještě není), tak jsem byla ráda, že mám kamaráda, který za mnou velmi ochotně přijde.

3) Nevím, jestli to je styl pro každého, ale já si ze všech věcí dělam psinu. Smíchem proti nemoci! :D Že třeba jak mám hovězí chlopeň, tak že jsem kravka a že občas bučim. :D Nebo tím, že ležim v nemocnici, tak si splňuju praxi do školy... :D I kdybych byla na smrtelný posteli, tak si budu z něčeho dělat srandu. Už mi to trochu připomíná nemoc. :D

4) Heslo, které mají Trabantem napříč kontinenty. "Prostě se z toho neposrat"! :D 

Sternokníže sesazen

čekání

Termín operace 17. prosince s nástupem den předem. Povedlo se mi to nakonec ukecat, abych nastoupila až 17., protože bych tam toho 16. stejně jen okouněla.
V půl osmé jsem se dostavila na centrální příjem do 5. patra a dala o sobě vědět, že jsem přišla. Odeslali mě do 3. patra na příjem na kardiochirurgii - mně už dobře známé místo (bohužel). Dostala jsem zkumavku na moč, tak jsem šla, pak mi sestřička natočila ekg, zvážila mě, změřila tlak, odebrala krev, udělala výtěr z krku (fuj!),... Přišel taky mladý pán doktor Skýpala a sepsal se mnou informované souhlasy.
Pak jsem šla na oddělení a dostala andělíčka a antibakteriální mýdlo na umytí. Umyla jsem se, převlíkla jsem se a čekala na soudný okamžik - na premedikaci.
Přišla někdy chvíli před obědem a už se šlo na věc! Konečně ty prokleté dráty ze sterna vyndaj!
Přišel si pro mě sanitář a jeli jsme směr sál, už jsem byla dost v limbu (to je nakonec docela příjemná záležitost). Světla nad hlavou, sestřička napichující kanylu a lepící různé elektrody po těle. Ještě si pamatuju anesteziologa, který mi říkal, že mi nebude strkat rourku do krku a že se mnou bude dýchat maskou. Díky mu, že jsem neměla odřený krk.
Píp, píp, píp,... Zvuky monitoru, které jsem slyšela při probuzení. Říkám si, že jsem to asi přežila a že jsem taky přišla o kousek kovu z těla. Byla jsem trochu rozbolavělá, tak mi sestřička dala něco na bolest do žíly a bylo zase líp. Přetrpět jen pooperační bolest a pak už to bude zas ok.

Novalgin do kapačky a byla jsem happy

koupelnové selfí po operaci. :P

Zatímco jsem byla částečně ještě v limbu a na kyslíku, uteklo odpoledne jako nic a pak přišla večeře! Jej! Už si nepamatuju, co bylo k večeři (soudě podle tradice Homolky - brambory to nejlepší!). Měla jsem jako vždycky hlad jak Brno. Večeře k posteli, to byl servis, musela jsem se tedy alespoň posadit, ale pro jídlo bych udělala cokoliv. Po večeři jsem se šla taky trochu projít.
Druhý den jsem měla převaz, takže jsem se na to dílo pana dr. Marounka mohla podívat. Hezky to zašil. Vypadalo to hodně podobně jako po operaci v roce 2012, jen možná o něco kratší. Už jsem se těšila, až se to zahojí a já budu mít hrudník bez bolestí.
Jelikož to byla velká rána a aby nedošlo k infekci, tak mě pustili až 20. prosince v neděli, ale byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Ještě jsem s sebou dostala náplasti na převazy a jeli jsme domů. Na vyndání stehů jsem dorazila někdy po Vánocích. Sternokníže tímto byl definitivně sesazen. Haha. :D Díky všem, že mě zbavili bolesti.

Sternokníže

Název příspěvku zasvědceným asi nic neřekne... Vymysleli ho totiž mojí milí spolužáci z kruhu. Sternum je z latiny kost hrudní. Je to přesně ta kost, kterou při operaci srdce musí rozříznout a po operaci zase zdrátovat, aby byl hrudník zase celistvý.
A proč píšu o hrudní kosti? Někdy od jara 2014 mě strašně začalo bolet na hrudníku, ale nebyla to bolest "od srdce", byla to bolest hrudní stěny. Hned jsem jako správný medik (haha) vzala podezření na nějakou infekci, nebo na drátěné kličky použité po operaci.
Šla jsem tedy ke své praktické doktorce, která moc nevěděla, co se mnou... Nechala mi ale nabrat krev, jestli někde nemam v těle infekci, ale všechny zánětlivé markery byly negativní. V září jsem tedy převzala iniciativu a vyrazila směr Homolka, kde mě operovali na kardiochirurgii. Měli zrovna nějak volno a byli jen na lůžkovém, tak jsem šla tam. Sestřičky na mě teda trochu nedůvěřivě koukaly, protože nic takového asi ještě neviděly. Pan doktor mě vyšetřil a zmínil se o oněch sternálních kličkách. Na rentgenovém snímku ale nic mimořádného neviděl. Domluvili jsme se na tom, že se teda vyndají.
Čekala jsem měsíc, v říjnu pořád nic, tak jsem volala na sekretariát, tak o mně nevěděli. Zašla jsem teda za kardioložkou, jestli by to nějak nepopohnala. Stalo se tak, ale zrovna jsem měla nějakou angínu, takže jsem si musela počkat na další termín. Do dalšího termínu jsem stihla ještě zánět ledvin...
V prosinci se z ničeho najednou jedna klička dostala trochu přes kůži, vylekalo mě to celkem a vydala se znovu na Homolku. Šel se na mě podívat jeden kardiochirurg a řekl, že by to chtělo vyndat ještě do Vánoc. Termín jsem měla za týden.

Jak čas plynul

Pomyslný kolík jsem blogu zapíchla rok po operaci, kdy jsem měla kontrolu. Na té se rozhodli, že mi udělají elektrofyziologické vyšetření, ale nakonec z něj sešlo, protože za a extrasystoly nejsou nějak život ohrožující a za bé moje srdce, ale i srdce lidí s VSV, je hodně těžko zmapovatelné. Nakonec jsem vlastně byla ráda, že z toho sešlo... Mohla jsem se alespoň věnovat škole, která brala dost času, nebo teda já jsem jí dost dávala.

Přechod na vysokou školu z gymplu není růžový, hlavně je těžké si navyknout na nový systém výuky, učení, že je třeba výuka až do 18 hodin. Pro člověka s VSV to může být dost vyčerpávající. Často jsem ze školy přišla a byla jsem příliš unavená, tak místo studování jsem šla do postele a spala jsem. Občas jsem si říkala, proč jsem šla zrovna na medicínu, která je dost náročná, proč jsem třeba nešla na peďák, nebo na něco lehčího, než je medicína. Odpovědí je nejspíš to, že mě baví přírodní vědy, že bych si stejně jinou školu asi nevybrala, protože jsem nevěděla, kam z gymplu dál. Je to také profese, kde k vám lidi chovají určitou úctu a taky se vyplatí mít známé doktory...

První ročník medicíny jsem dokončila sice až po letních prázdninách, ale byla jsem ráda, že 1/6 medicíny už je za mnou. Hurá! :D 5 dalších let přede mnou! (myšlenka ze září 2014)