Sternokníže sesazen

čekání

Termín operace 17. prosince s nástupem den předem. Povedlo se mi to nakonec ukecat, abych nastoupila až 17., protože bych tam toho 16. stejně jen okouněla.
V půl osmé jsem se dostavila na centrální příjem do 5. patra a dala o sobě vědět, že jsem přišla. Odeslali mě do 3. patra na příjem na kardiochirurgii - mně už dobře známé místo (bohužel). Dostala jsem zkumavku na moč, tak jsem šla, pak mi sestřička natočila ekg, zvážila mě, změřila tlak, odebrala krev, udělala výtěr z krku (fuj!),... Přišel taky mladý pán doktor Skýpala a sepsal se mnou informované souhlasy.
Pak jsem šla na oddělení a dostala andělíčka a antibakteriální mýdlo na umytí. Umyla jsem se, převlíkla jsem se a čekala na soudný okamžik - na premedikaci.
Přišla někdy chvíli před obědem a už se šlo na věc! Konečně ty prokleté dráty ze sterna vyndaj!
Přišel si pro mě sanitář a jeli jsme směr sál, už jsem byla dost v limbu (to je nakonec docela příjemná záležitost). Světla nad hlavou, sestřička napichující kanylu a lepící různé elektrody po těle. Ještě si pamatuju anesteziologa, který mi říkal, že mi nebude strkat rourku do krku a že se mnou bude dýchat maskou. Díky mu, že jsem neměla odřený krk.
Píp, píp, píp,... Zvuky monitoru, které jsem slyšela při probuzení. Říkám si, že jsem to asi přežila a že jsem taky přišla o kousek kovu z těla. Byla jsem trochu rozbolavělá, tak mi sestřička dala něco na bolest do žíly a bylo zase líp. Přetrpět jen pooperační bolest a pak už to bude zas ok.

Novalgin do kapačky a byla jsem happy

koupelnové selfí po operaci. :P

Zatímco jsem byla částečně ještě v limbu a na kyslíku, uteklo odpoledne jako nic a pak přišla večeře! Jej! Už si nepamatuju, co bylo k večeři (soudě podle tradice Homolky - brambory to nejlepší!). Měla jsem jako vždycky hlad jak Brno. Večeře k posteli, to byl servis, musela jsem se tedy alespoň posadit, ale pro jídlo bych udělala cokoliv. Po večeři jsem se šla taky trochu projít.
Druhý den jsem měla převaz, takže jsem se na to dílo pana dr. Marounka mohla podívat. Hezky to zašil. Vypadalo to hodně podobně jako po operaci v roce 2012, jen možná o něco kratší. Už jsem se těšila, až se to zahojí a já budu mít hrudník bez bolestí.
Jelikož to byla velká rána a aby nedošlo k infekci, tak mě pustili až 20. prosince v neděli, ale byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Ještě jsem s sebou dostala náplasti na převazy a jeli jsme domů. Na vyndání stehů jsem dorazila někdy po Vánocích. Sternokníže tímto byl definitivně sesazen. Haha. :D Díky všem, že mě zbavili bolesti.