Rozhodla jsem se trochu odbočit z časové linie a napsat něco trochu odlišného. Často se mě ptají lidé, jak to všechno zvládam, jak to mám po psychické stránce, nebo co dělam, abych si svou nemoc moc nepřipouštěla k tělu.
Je strašně těžké o něčem takovém psát, protože mně vlastně nic jiného nezbývá... Musím žít dál, nemůžu to prostě taky jen tak zapíchnout a říct, že už nemůžu.
Zde je pár bodů, podle kterých žiju a podle kterých se chovám, abych si udržela pozitivní náladu
1) Nejdůležitější bylo asi si uvědomit, že jsem nějak nemocná. Nikdy nebudu tak výkonná a tak plná energie, jako jsou lidi zdraví. Proto je třeba jet dle vlastního tempa ve všech činnostech - škola/práce, sport, domácí práce,... Nenutit se do něčeho, když na to nemám energii, pak je to jen trápení. Najít balanc mezi spánkem a aktivitami.
2) Důležité jsou také vztrahy, nejdůležitější jsou asi ty rodinné. Když máte dobré vztahy, rodiče, manžel, děti, nebo dobří přátelé vás podrží. Můžete se jim vypovídat, co vás trápí, čím si procházíte. Není dobré dusit špatné diagnozy v hlavě a neříct to nikomu. Když jsem byla naposled v nemocnici (to tady ještě není), tak jsem byla ráda, že mám kamaráda, který za mnou velmi ochotně přijde.
3) Nevím, jestli to je styl pro každého, ale já si ze všech věcí dělam psinu. Smíchem proti nemoci! :D Že třeba jak mám hovězí chlopeň, tak že jsem kravka a že občas bučim. :D Nebo tím, že ležim v nemocnici, tak si splňuju praxi do školy... :D I kdybych byla na smrtelný posteli, tak si budu z něčeho dělat srandu. Už mi to trochu připomíná nemoc. :D
4) Heslo, které mají Trabantem napříč kontinenty. "Prostě se z toho neposrat"! :D
Žádné komentáře:
Okomentovat