Zkouška ICD

Kdyby byla první středa v měsíci, znělo by ulicemi "zkouška sirén, zkouška sirén", ale bylo 30. března a mně hlavou lítala myšlenka "zkouška tvého defibrilátoru, zkouška tvého defibrilátoru".
Znamenalo to pro mě ráno v pondělí brzo vstát, vzít si jen prášky, trochu se zkulturnit a jet na Homolku, kam mi cesta trvá hodinu.

Defibrilátor

Když jsem tam konečně dojela a došla na antiarytmickou jednotku, tak o tom mém testování defibrilátoru prd věděli, ale nakonec mi řekli, že mi to tedy udělají, když to mám v propouštěcí zprávě. Předtím jsem si myslela, že se to dělá nějak běžně, ale asi ne.  Buď je moje srdce prostě divné, nebo se jim to nějak nedařilo zavést a potřebovali ozkoušet funkčnost.



Každopádně mně zas nabrali krev (aby mi nebylo líto, že do mě nepíchají jehly), zavedli mi kanylu, napojili na monitor a uložili mě na denní kliniku. Pak přišel doktor a řekl sestřičkám, co mají připravit a zase zmizel na sál. Setřička teda začala připravovat všechno, co by potřebovali k resuscitaci, kdyby se to nepovedlo, takže přivezla externí defibrilátor, odsávačku a kdoví co ještě a tak . Přišlo mi to trochu jak ve filmu. Taky doktor povídal, že to bez anesteziologa dělat nebude, že u toho chce mít ještě někoho povolaného. Trochu mi přišlo, že se mě bojí, když si pročítal moje záznamy. Pak mi sestřička ještě řekla, že mám nízký draslík v krvi, tak mi dala kapačku s draslíkem a nechali mě chvíli napospas mému hladu.

klasická chillová fotka

Když se konečně anesteziolog naobědval a také přišel kardiolog s technikem, mohlo se jít na věc. Setřička mi říkala, že se nemam ničeho bát, technik si tam ještě hrál s nastavením mého ICD a pak mi začli dávat injekční anestezii. Tak jsem si chvíli prospala, oni mezitím vyvolali fibrilaci komoc a moje ICD ji výbojem defibrilovalo. Takhle když to píšu, tak mi to připadá jako úplná pohodička, ale pro mou mysl to úplně taková pohodička nebyla, zvlášť když tam navozili tolik věcí na oživování. 

horší obličej jsem udělat nemohla

Po chvíli jsem se probrala, nějaké 2 hodiny po probrání jsem ještě měla zůstat v posteli, kdyby náhodou něco a pak mě pustili domů. Jsem rebel a jela jsem domů autobusem. :P
 *Doufám, že si to nějaký doktor z AAJ z Homolky přečte. ;) :D

Kardiak na VŠ (medicíně)

Studium VŠ a střední školy je úplně něco jiného - o přístupu k učení, o přístupu k člověku, jsou na studenta kladeny daleko větší požadavky a noci trácíte nad učením. U medicíny tohle platí trojnásob, plus si k tomu přičtěte dlouhé stání u operací/na pitevně, učení se do půlnoci, praktická výuka,... Tohle všechno jsou vlastně činnosti, které by kardiak neměl dělat.
Občas je těžké nalézt rovnováhu mezi učením a spánkem. Spánek normální člověk potřebuje, kardiak ještě víc. Při snížené funkci srdce jste unaveni mnohem dříve a potřebujete spánku minimálně 8 hodin denně, nebo klidně i víc. Kde ale tolik času vzít a umět látku na test nebo zkoušení?
Když tedy upřednostíte školu, jste unavení, tak si říkáte - dám si něco, co mě povzbudí! Šáhnete tedy po hrnku s kafem. Co se ale stane, není jen povzbuzení mysli, ale i srdce, stimulují se receptory v srdci a to vede k arytmiím. Fajn. Na krku tedy máme únavu, arytmie.
Teď si s defibrilátorem říkám, kdy mě to poprvé kopne. Může se to stát kdykoliv - ve spánku, na přednášce, při praktiku,... Co když se to stane před nějakým vyučujícím, ztrapní mě to?
S medicínou také souvisí infekční prostředí v nemocnici. Každá infekce je pro člověka s umělou srdeční chlopní hazard a bakteriální infekce se bez řečí musí přeléčit antibiotiky, aby to neodnesla chlopeň zánětem. S ICD se taky nesmí do okolí magnetické rezonance, nevím, jak to udělám, až budem mít výuku o MRI.
To je obav a problémů... Vůbec nevím, jak to všechno dokážu udělat a překonat.

Když se o tom, že jsem na medicíně, s někym bavím, tak je buď překvapený a obdivuje mě, nebo se mě ptá, jestli je taková škola vůbec pro mě vhodná. Na to mu většinou nedokážu odpovědět, ale dělám, co mě baví. Taky jsem se setkala s člověkem, který se mě ptal, jestli brzo neumřu a takové studium neni drahé a pak zbytečné, když ani nestihnu být doktor a vydělat to státu zpátky. Odpověděla jsem mu, že v nejbližší době nehodlám umřít a že ani on neví, jestli nebude brzo účastníkem pro něj smrtelné autonehody.

Říkám, možná to pro mé zdraví škola moc dobrá není, ale strašně mě to baví a doufám, že jednou budu dobrou doktorkou. :)

Komplikace? Bohužel.

V pátek 27. února jsem byla propuštěna po elektrofyziologickém vyšetření a po implantaci ICD do domácího ošetřování. Přišlo mi to celkem docela brzo na to, že mi den předtím vyvolali fibrilaci komor a dali mi pecku. A tak ví, co dělají.

O víkendu jsem měla docela bolesti, okolí "krabičky" se mi barvilo od modré až po žlutou a rána se hojila. Stejně tak tříslo... Byl opruz se mít jen od pasu dolů, ale namočit ránu by bylo moc velké riziko pro rozboj infekce..
Pátý nebo šestý den po implantaci ICD jsem šla nauváženě do školy. Ale byla to fakt jen jedna přednáška-! Kompletně mě to odrovnalo.. Never again! :D haha

Byla jsem na chirurgii na vyndání stehů, všechno vypadalo dobře, ale 12. března v deset večer mi ranka rupla a vyteklo mi z toho trochu hnisu. Už jsem věděla, co další den budu dělat. Cesta na Homolku byla nevyhnutelná.


Zrovna byl pátek 13. - hezky se to sešlo, že by náhoda? Každopádně jsem ráno volala a prakticky hned jela. Nejdříve jsem šla na kardiostimulační ambulanci do prvního patra, kde mi pan doktor řekl, že se to celé bude muset vyndat a znovu zavést na druhé straně. V té chvíli ze mě nevypadla ani hláska, byla jsem strašně zaražená, že kvůli tak malému množství hnisu to hned chtějí řešit takhle. Byla jsem ale odeslána na antiarytmickou jednotku do druhého patra. Už jsem si říkala, co tam se mnou asi budou dělat. Přišla paní doktorka se podívat, co se děje a naplánovala postup konzervativní, protože i výsledky krve ukazovaly, že v těle nemám žádný zánět. To znamenalo, že si ránu budu každý den sterilně převazovat a dezinfikovat betadinou. Vyfasovala jsem spoustu materiálu a poslali mě domů. V hlavě jsem měla úplný galimatiáš,...

Pondělí ráno jsem měla zmeškaný hovor a smsku - Dobré ráno, ozvěte se prosím na tento telefon nebo na xxxxxx ohledně sdělení dalšího postupu. Děkuji, nemocnice na homolce aaj. Říkala jsem si - a do háje. Co se zas děje? Hned jsem volala a paní doktorka mi řekla, že se radili a že to chtějí po víkendu vidět a možná že by udělali revizi. Hned zase všechno bylo špatně, až mi z toho bylo taky šoufl. Sebrala jsem se a jela na Homolku. Tam mi zas nabírali krev, kontrolovali zánětlivé markery, ale ty tentokrát taky byly bez poskvrny. Doktor se rozhodl vyndat z rány pár stehů, co zůstaly pod kůží a sterilně mi to zakrýt. Hned na mě brali sterilní rukavice, sterilní roušky, sterilní všechno. Pak mě zase poslali domů. že se mám ukázat za dva dny. 

Psychicky jsem tou dobou už byla vážně na dně, protože jednou říkali, že to všechno vyndají, udělají revizi a pak zase, že to nic není a že s tím nic dělat nebudou. Infekční endokarditidu u mě riskovat nechtěli, zvlášť, když na pravé straně, kde mám elektody od ICD mám i umělou chlopeň.

Abych příběh zkrátila, tak se nakonec podařilo vše přečkat konzervativně a infekce odešla...

Implantace čeho? (ICD/Reveal)

Ranní chill

Ráno 26.2. jsem se vzbudila a věděla jsem, že pujdu na další výkon. Nevěděla jsem ale na jaký. Ptala jsem se ráno sestřičky, ta zatím nic nevěděla. Bylo ale jasné, že od rána nesmím jíst a pít, protože mě zase něčím na sále nadopují.
Někdy kolem osmé přišel pan doktor mi říct, co se mnou bude. Říkal, že mi implantují dvoudutinový ICD, který bude fungovat, jak v případě tachyarytmie, kdy doručí výboj (defibrilace) a srdce srvoná, ale zároveň bude fungovat i jako kardiostimulátor. Ještě koukal, jak jsem moc hubená, jestli to nebude až vadit, protože ICD dávají pod klíční kost. Nakonec prý ok...
Takže další hladovka a čekání na obzoru. Jelikož tenhle výkon nebyl plánovaný, byla jsem na konci pořadníku na sál. Zatím jsem měla čas si přečíst souhlas s analgosedací a s implantací ICD. Taky jsem volala mamce a tátovi, aby věděli, co se mnou je a že mě dneska ještě nepustí domů.
Čas jsem vyplnila sprchou, facebookem, čtením souhlasů dokola a psaním si s kamarádama.

Písek ve slušivé zelené čepičce. :P

Odpoledne si pro mě přišli, zas jsem byla v andílku a županu a šli jsme naproti, ale tentokrát na kardiostimulační sál, kde mě zdravili jak strarýho známýho a ptali se, co tam zas dělam.

moje jizva po operaci srdce + obvaz před ránu

Zase jsem dostala slušivou zelenou čepičku,elektrody na ekg, defibrilační elektrody na kůži, pak ještě jiný elektrody a jiný kabely... vydezinfikovali mě pomalu celý hrudník, překryli mě prádlem a jakousi lepivou folií. Pak jsem ještě povídala s technikem, jak hodně sportuju (kvůli nastavení defíku) a taky jsem si povídala s někym od anestezie a pak jsem najednou spala.
Během výkonu mi dali do srdce žilní cestou dvě elektrody - defibrilační do komory a stimulační do síně. Vytvořili podkožní kapsu pro ICD, vyvolali fibrilaci komor a nechali ICD, ať si s tím poradí samo. Díky, že jsem během tohohle všeho mohla nerušeně spát.
Probrala jsem se v pokoji na posteli a netušila, která bije. :D Vždycky jsem taková zmatená... Docela mě to bolelo, takže jsem zas požádala o něco na bolest. Měla jsem jakousi oteklou, necitlivou, ale bolavou levou část hrudníku. Na tom velký obvaz a pak také pytlík s pískem.
Nesměla jsem asi 4 hodiny vstávat, popravdě se mi ani nechtělo. Spala jsem, chvílemi mi přišli změřit tlak, nebo saturaci a zase odešli.
Dostala jsem jídlo!! A pak mi někdy taky sundali ten písek a pustili mě na záchod.

Chill v posteli na kapačce s lékama proti bolesti

Péťa natěšená na večeři! :D

 Druhý den ráno mě pustili domů, kam mě odvezli sanitou.

 Kdybych to měla nějak shrnout, tak jsem ráda, že mi ICD dali, bude moje srdce, tedy srdeční rytmus hlídat nepřetržitě a v případě potřeby ho ukočíruje.
Co se týče implantace, tak pro mě to bylo ze dne na den. Nevěděla jsem o tom, možná to je lepší, ale na Homolce jsou profíci a nemám problém jim svěřit svoje vlastní zdraví a svoje srdce. Rána mě pak bolela, ale to se nedá nic dělat.

Elektofyziologické vyšetření no. 2

EFV už jsem jednou podstoupila, bylo to před druhou operací srdce a bylo to ještě v Motole, takže jsem přibližně věděla do čeho jdu.

moje království. :D

V den výkonu, tedy 25. února, jsem přijela v půl osmé ráno na centrální příjem na Homolku, kde mě přijímal stejný pán jako v prosinci na kardiochirurgii. Hezká souhra náhod. Tak jsme si navzájem (v dobrém) řekli, že už se radši nikdy neuvidíme a byla jsem odeslána do 2. patra na antiarytmickou jednotku (AAJ).
Musela jsem samozřejmě být nalačno a tři dny před výkonem jsem také musela vysadit betablokátory.
Chvíli jsem čekala, než se uvolnilo lůžko a posléze mě sestřička uložila na pokoj (pokoj 2, postel u okna. :D, takovýhle blbosti si pamatuju... ). Pak se mnou sepsala nějaké papíry, dala mi andělíčka na sál, odebrala mi krev, dala do ruky kanylu, napojila mě na monitor a ponechala mě vlastnímu osudu, abych si přečetla souhlasy s analgosedací, s EFV a s implantací Revealu (implantabilní záznamník ekg). O tom Revealu jsem neměla ani páru, tak jsem koukala jak puk, ale stejně jsem to podepsala. Říkala jsem si, že to dělají pro moje dobro. :)


Času bylo dost, výkon jsem měla až odpoledne, takže jsem si v klidu hladověla a hladověla. Odpočítávala jsem každou minutu. Ještě se za mnou stavil doktor, který se mnou probral ty moje kolapsy. Někdy kolem půl druhé jsem se dostala na řadu. Vzala jsem si na sebe andílka a župan a šli jsme přes chodbu na katetrizační sál, kde jsem si lehla na stůl. Tam mi přilepili na hrudník elektrody, defibrilační elektrody, připoutali mě ke stolu, dali mi na hlavu slušivou zelenenou čepičku a začali mě dezinfikovat třísla a přikrývat sterilním prádlem. Taky mě začali tlumit práškama a šlo se na věc.

po výkonu s pískem na třísle

Tříslo mi znecitlivěl a začal hledat přístup do a. et v. femoralis (do stehenní tepny a žíly). Doktor se mnou trochu žertoval, jakou metodou to dělá, protože věděl, že studuju medicínu. I kvůli tomu jsem koukala na obrazovky, co zrovna katetrama v srdci dělají. Bylo to nepříjemné, jako minule. Ale žádná katastrofa. Klasickou metodou nic nevyvolal, tak mi dali isoprenalin, což je látka, která srdce stimuluje ještě víc. To bylo hodně nepříjemné, úplně mě polívalo horko a myslela jsem si, že mi srdce každou chvíli vyskočí z hrudníku. I přes všelijakou snahu ale žádnou tachyarytmii nevyvolal.
Pak začali vše připravovat na ten Reveal, ale nakonec se rozhodli, že se ještě poradí a dají mi vědět, co vymysleli.
Naložili mě tedy na vozík a dovezli zpátky na oddělení na postel. Vůbec nevím, jak dlouho to trvalo, byla jsem úplně mimo. Na třísle jsem samozřejmě měla kompresi a nemohla se pár hodin hýbat. Pila jsem z flaštičky pro děti. :P Taky mě to nějak bolelo, tak jsem požádala o něco na bolest.
Po výkonu za mnou přišel pan doktor se dál  vyptávat, jak jsem omdlívala, co jsem při tom cítila apod. Říkal, že se poradí ještě ráno na hlášení. Rozhodovat se měli mezi Revealem a ICD (defibrilátor).
Na večer za mnou přišel Martin mě trochu rozveselit, jsem moc ráda, že přišel, protože jinak bych se utloukla nudou.
Pak mi sundali kompresi a mohla jsem se najíst. Konečně JÍDLO! :D
Byla jsem celá polámaná a v noci jsem vůbec nemohla spát. Jedna věc byla ta, že paní vedle na posteli docela chrápala a druhá skutečnost byla taková, že monitory pořád hrály všema barvama a houkaly, takže to fakt nešlo.  

Únorová vyšetření

Únor. Měsíc několika vyšetření. Nejdřív jsem byla na tlakovém Holtru, pak na spiroergometrii a taky na elektrofyziologickém vyšetření. Radši bych se věnovala učení, ale příliš umožněno mi to nebylo.

Tlakový Holter
Na Holtru, který natáčí 24 hodin ekg, jsem už několikrát byla, ale na Holtru, který každých 15/30 minut měří krevní tlak, jsem nikdy nebyla.
Ráno jsem přišla, na ruku dostala manžetu, na krk krabičku a šla jsem.Šla jsem do obchodu, držím v ruce brambory a najednou se mi začíná nafukovat manžeta, hážu brambory na zem, aby se to dobře změřilo. Nezměřilo. Za 5 minut to měřilo znova. Začalo mě to víc otravovat než ekg Holter.
Došla jsem domů udělala oběd a pak se mi udělalo špatně. Bylo mi malátně a točila se mi trochu hlava. Zrovna začal měřit tlakoměr a koukám 74/47. To moc není.... Pak jsem usnula. Odpoledne a večer jsem dělala něco do školy

Spiroergometrie
Byla jsem pozvaná někam na Prahu 7. Trochu jsem to hledala, ale našla jsem to. Na recepci původně nevěděli, že jsem od doc. Popelové, ale nějak se to pak vysvětlilo. Poslali mě se převléknout a pak mě pan doktor Matouš chvíli zpovídal. Když už měl všechnu anamnézu, mohli jsme jít na věc.
Nejdřív chtěli natočit klidové ekg a taky udělat spirometrii, pak už začal zátežový test, kdy jsem na obličej dostala masku, do které jsem dýchala a na těle jsem měla přilepeno mnoho elektrod na ekg. Na nohu jsem ještě dostala čidlo na laktát.
Samotný cvičení bylo ok, ale po cvičení se mi udělalo blbě, měla jsem zase spoustu extrasystol. Jak jinak...
Prý se mám víc hýbat. He, snažim se, ale když omdlívam, tak to mam sakra dělat jak?

O elektrofyziologickém vyšetření v dalším článku. :)

Výlet sanitkou

Vzpomínáte si na ty omdlévací epizody v lednu?
Tak přesně stejná se mi stala i v únoru. Bylo to 2. února někdy v 10 večer. Šla jsem se do kuchyně napít, během toho už jsem cítila nějaké extrasystoly, ale ty mám často. Pak ale srdce začalo nějak strašně rychle bít. Pak už si pamatuju jen točící se prostředí a tmu.
Po nějaké tom propleskávání jsem se prý probudila, moc si z toho nepamatuju. Jen vím, že mě strašně bolela hlava, bylo mi špatně na zvracení a měla jsem zas ty extrasystoly. Mamka se kolem snažila pouklidit rozbitou skleničku, kterou jsem musela upustil. RIP skleničko. :'( :D

Po době přemlouvání nakonec bratr volal sanitku. Po pár minutách byli u nás. Vzali mě skoro hned rovnou do sanitky. Tam mi změřili vitální funkce a natočili ekg, kde byly jen komorové extrasystoly bigeminicky vázané (normální stah, extrasystola, normální stah, extrasystola,...). Jelikož jsem si stěžovala na bolest hlavy, tak mě vzali na traumatologickou pohotovost, aby vyloučili nějaký zranění - kvůli tomu jsme jeli na Bulovku jako do nejbližší nemocnice. :/ Tam jsem čekala a čekala, odvezli mě na rentgen, aby vyloučili krvácení, to prý bylo ok... Tak se rozhodli mě odeslat dál na internu kvůli těm arytmiím, nebo co to bylo.

Volali saniťáka, aby mě hodil do jinýho pavilonu - fakt nesnášim pavilonový styl nemocnic. Pak jsem teda přistála na interně, kde mi odebrali krev, natočili ekg, pořád se mě na něco vyptávali. Na ekg zas jen extrasystoly. Krev v normě. Tak mě dali na monitor, jestli něco neuvidí. Docela jsem ztratila pojem o čase. Na interní příjem totiž vozili pořád nějaký lidi. Nakonec tam bylo až přeplněno. Z toho důvodu si asi řekli, že jsem ok a aby to bylo kompletní, poslali mě skrz úraz hlavy ještě na neurologii a zase do jiného pavilonu, jestli jsem normální. :D
Na neurologii mi pan doktor řekl, že vypadam normálně. :D Díky.

Shnuto podtrženo. Na Bulovce vlastně se mnou nic neudělali, nakonec mi řekli, ať mě každé dvě hodiny doma někdo kontroluje a skrz srdce si mam zavolat na Homolku. Bulovka nic nevyřešila, to si Peťa musí vyřešit sama.

Leden 2015

Jak na Nový rok, tak po celý rok... Trochu cliché ale docela se to ujalo. Asi v jednu hodinu prvního ledna se i zatmělo před očima a omdlela jsem. Omdlení předcházel nepříjemný pocit bušení srdce, hodně rychlého bušení srdce. Mamka mě našla a propleskla, necítila jsem se moc sama sebou, ale záchranku jsme nevolali... To samé se stalo druhého ledna - proto to rčení na začátku. Už jsem v to pomalu začínala věřit, že to funguje. S příchodem třetího ledna jsem proto radši zevlovala na gauči, abych ničemu nedala šanci a štaci omdlévání zapíchla....
Nakonec se třetího ledna nic nestalo. Naštěstí.

Leden je taky měsícem zasvěceným učení. Zvlášť na medicíně se člověk musí šprtit člověk pořád a v tomhle období ještě víc. Hodně času člověk pak stráví v knihovně...

V lednu mě také čekala kontrola na Homolce... Měla to být jen krátká kontrola bez echa, ale nakonec jsem absolvovala EKG, ECHO a také jsem jim řekla o těch epizodách padání. Nevypadali moc nadšeně a paní doktorka po mně chtěla, ať si na Proseku zařídim tlakového holtra... Po poradě s paní doc. Popelovou došli k závěru, že by bylo dobré mi implantovat dlouhodobý záznamník ekg.
Odjela jsem tedy z Homolky s divným pocitem, že se něco děje...

Jak to pořád všechno zvládáš?

Rozhodla jsem se trochu odbočit z časové linie a napsat něco trochu odlišného. Často se mě ptají lidé, jak to všechno zvládam, jak to mám po psychické stránce, nebo co dělam, abych si svou nemoc moc nepřipouštěla k tělu.
Je strašně těžké o něčem takovém psát, protože mně vlastně nic jiného nezbývá... Musím žít dál, nemůžu to prostě taky jen tak zapíchnout a říct, že už nemůžu.

Zde je pár bodů, podle kterých žiju a podle kterých se chovám, abych si udržela pozitivní náladu
1) Nejdůležitější bylo asi si uvědomit, že jsem nějak nemocná. Nikdy nebudu tak výkonná a tak plná energie, jako jsou lidi zdraví. Proto je třeba jet dle vlastního tempa ve všech činnostech - škola/práce, sport, domácí práce,... Nenutit se do něčeho, když na to nemám energii, pak je to jen trápení. Najít balanc mezi spánkem a aktivitami.

2) Důležité jsou také vztrahy, nejdůležitější jsou asi ty rodinné. Když máte dobré vztahy, rodiče, manžel, děti, nebo dobří přátelé vás podrží. Můžete se jim vypovídat, co vás trápí, čím si procházíte. Není dobré dusit špatné diagnozy v hlavě a neříct to nikomu. Když jsem byla naposled v nemocnici (to tady ještě není), tak jsem byla ráda, že mám kamaráda, který za mnou velmi ochotně přijde.

3) Nevím, jestli to je styl pro každého, ale já si ze všech věcí dělam psinu. Smíchem proti nemoci! :D Že třeba jak mám hovězí chlopeň, tak že jsem kravka a že občas bučim. :D Nebo tím, že ležim v nemocnici, tak si splňuju praxi do školy... :D I kdybych byla na smrtelný posteli, tak si budu z něčeho dělat srandu. Už mi to trochu připomíná nemoc. :D

4) Heslo, které mají Trabantem napříč kontinenty. "Prostě se z toho neposrat"! :D 

Sternokníže sesazen

čekání

Termín operace 17. prosince s nástupem den předem. Povedlo se mi to nakonec ukecat, abych nastoupila až 17., protože bych tam toho 16. stejně jen okouněla.
V půl osmé jsem se dostavila na centrální příjem do 5. patra a dala o sobě vědět, že jsem přišla. Odeslali mě do 3. patra na příjem na kardiochirurgii - mně už dobře známé místo (bohužel). Dostala jsem zkumavku na moč, tak jsem šla, pak mi sestřička natočila ekg, zvážila mě, změřila tlak, odebrala krev, udělala výtěr z krku (fuj!),... Přišel taky mladý pán doktor Skýpala a sepsal se mnou informované souhlasy.
Pak jsem šla na oddělení a dostala andělíčka a antibakteriální mýdlo na umytí. Umyla jsem se, převlíkla jsem se a čekala na soudný okamžik - na premedikaci.
Přišla někdy chvíli před obědem a už se šlo na věc! Konečně ty prokleté dráty ze sterna vyndaj!
Přišel si pro mě sanitář a jeli jsme směr sál, už jsem byla dost v limbu (to je nakonec docela příjemná záležitost). Světla nad hlavou, sestřička napichující kanylu a lepící různé elektrody po těle. Ještě si pamatuju anesteziologa, který mi říkal, že mi nebude strkat rourku do krku a že se mnou bude dýchat maskou. Díky mu, že jsem neměla odřený krk.
Píp, píp, píp,... Zvuky monitoru, které jsem slyšela při probuzení. Říkám si, že jsem to asi přežila a že jsem taky přišla o kousek kovu z těla. Byla jsem trochu rozbolavělá, tak mi sestřička dala něco na bolest do žíly a bylo zase líp. Přetrpět jen pooperační bolest a pak už to bude zas ok.

Novalgin do kapačky a byla jsem happy

koupelnové selfí po operaci. :P

Zatímco jsem byla částečně ještě v limbu a na kyslíku, uteklo odpoledne jako nic a pak přišla večeře! Jej! Už si nepamatuju, co bylo k večeři (soudě podle tradice Homolky - brambory to nejlepší!). Měla jsem jako vždycky hlad jak Brno. Večeře k posteli, to byl servis, musela jsem se tedy alespoň posadit, ale pro jídlo bych udělala cokoliv. Po večeři jsem se šla taky trochu projít.
Druhý den jsem měla převaz, takže jsem se na to dílo pana dr. Marounka mohla podívat. Hezky to zašil. Vypadalo to hodně podobně jako po operaci v roce 2012, jen možná o něco kratší. Už jsem se těšila, až se to zahojí a já budu mít hrudník bez bolestí.
Jelikož to byla velká rána a aby nedošlo k infekci, tak mě pustili až 20. prosince v neděli, ale byla jsem ráda, že už to mám za sebou. Ještě jsem s sebou dostala náplasti na převazy a jeli jsme domů. Na vyndání stehů jsem dorazila někdy po Vánocích. Sternokníže tímto byl definitivně sesazen. Haha. :D Díky všem, že mě zbavili bolesti.

Sternokníže

Název příspěvku zasvědceným asi nic neřekne... Vymysleli ho totiž mojí milí spolužáci z kruhu. Sternum je z latiny kost hrudní. Je to přesně ta kost, kterou při operaci srdce musí rozříznout a po operaci zase zdrátovat, aby byl hrudník zase celistvý.
A proč píšu o hrudní kosti? Někdy od jara 2014 mě strašně začalo bolet na hrudníku, ale nebyla to bolest "od srdce", byla to bolest hrudní stěny. Hned jsem jako správný medik (haha) vzala podezření na nějakou infekci, nebo na drátěné kličky použité po operaci.
Šla jsem tedy ke své praktické doktorce, která moc nevěděla, co se mnou... Nechala mi ale nabrat krev, jestli někde nemam v těle infekci, ale všechny zánětlivé markery byly negativní. V září jsem tedy převzala iniciativu a vyrazila směr Homolka, kde mě operovali na kardiochirurgii. Měli zrovna nějak volno a byli jen na lůžkovém, tak jsem šla tam. Sestřičky na mě teda trochu nedůvěřivě koukaly, protože nic takového asi ještě neviděly. Pan doktor mě vyšetřil a zmínil se o oněch sternálních kličkách. Na rentgenovém snímku ale nic mimořádného neviděl. Domluvili jsme se na tom, že se teda vyndají.
Čekala jsem měsíc, v říjnu pořád nic, tak jsem volala na sekretariát, tak o mně nevěděli. Zašla jsem teda za kardioložkou, jestli by to nějak nepopohnala. Stalo se tak, ale zrovna jsem měla nějakou angínu, takže jsem si musela počkat na další termín. Do dalšího termínu jsem stihla ještě zánět ledvin...
V prosinci se z ničeho najednou jedna klička dostala trochu přes kůži, vylekalo mě to celkem a vydala se znovu na Homolku. Šel se na mě podívat jeden kardiochirurg a řekl, že by to chtělo vyndat ještě do Vánoc. Termín jsem měla za týden.

Jak čas plynul

Pomyslný kolík jsem blogu zapíchla rok po operaci, kdy jsem měla kontrolu. Na té se rozhodli, že mi udělají elektrofyziologické vyšetření, ale nakonec z něj sešlo, protože za a extrasystoly nejsou nějak život ohrožující a za bé moje srdce, ale i srdce lidí s VSV, je hodně těžko zmapovatelné. Nakonec jsem vlastně byla ráda, že z toho sešlo... Mohla jsem se alespoň věnovat škole, která brala dost času, nebo teda já jsem jí dost dávala.

Přechod na vysokou školu z gymplu není růžový, hlavně je těžké si navyknout na nový systém výuky, učení, že je třeba výuka až do 18 hodin. Pro člověka s VSV to může být dost vyčerpávající. Často jsem ze školy přišla a byla jsem příliš unavená, tak místo studování jsem šla do postele a spala jsem. Občas jsem si říkala, proč jsem šla zrovna na medicínu, která je dost náročná, proč jsem třeba nešla na peďák, nebo na něco lehčího, než je medicína. Odpovědí je nejspíš to, že mě baví přírodní vědy, že bych si stejně jinou školu asi nevybrala, protože jsem nevěděla, kam z gymplu dál. Je to také profese, kde k vám lidi chovají určitou úctu a taky se vyplatí mít známé doktory...

První ročník medicíny jsem dokončila sice až po letních prázdninách, ale byla jsem ráda, že 1/6 medicíny už je za mnou. Hurá! :D 5 dalších let přede mnou! (myšlenka ze září 2014)

Resuscitace blogu

Resus...? Co? Medik se ve mě nezapře, zvykejte si na taková slova. :D... Chci oživit svůj blog, mám totiž  spoustu dalších zážitků, o které bych se s vámi, neznámými čtenáři, chtěla podělit.
Naposled jsem psala článek před rokem a půl, od té doby se toho změnilo tolik, že to vydá tak na 10 příspěvků. Snad budu mít teď čas se do psaní trochu ponořit a poodkýt pokličku svého života.

Chci také oživit blog proto, že se možná stává inspirací a studnou zážitků pro mladé kardiaky, kteří jako já bojují s vrozenou srdeční vadou, se zdravotním systémem, se studiem, či jen pro čtenáře, kteří náhodou narazí na můj blog.

Dum spīrō, spērō